Kaněc filma

„Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova.“ (LK 1,38)

                Kolem katedrály na vršku na Petrově stojí hloučky mládežníků. U stolů s čísly se tvoří fronty. Z amplionu se ozývá hlas: „Zjistěte si podle programu číslo vaší skupinky a zaregistrujte se.“ Konám podle instrukcí a s nechutí sleduji, že na mě vychází největší řada. Chvíle čekání ale přináší plody: „Já jdu na ten gulag,“ říkám slečně s brýlemi. Za chvíli už jsem v katedrále. Ještě bych zapomněl, že venku potkávám otce Jurise. Je to týpek. Dlouhé vlasy, vousy, úsměv od ucha k uchu. Zdravíme se, tento vedoucí Diecézního centra mládeže v Osové Bítýšce jenom září. Pak ještě potkávám Verču, vedoucí animátorského kurzu, který jsem absolvoval. Kromě Diecézního setkání mládeže se dnes na Petrově také koná předávání animátorských dekretů otcem biskupem. Za chvíli začíná program. Program moderuje Terka, kterou znám z animátorů a její bratr. Mají to vymakané. Po několika vstupech a představení jednotlivých měst zastoupených na diecézku přichází i řada na Brno. Slabota, ozývá se jenom několik lidí. To je ostuda. Z jemné deprese mě ale vytrhují dvě slečny, Anežka a Bohunka,  paměť na ženská jména mám, tančící před oltářem liturgické tance – ztvárňují modlitbu Anděl Páně. Následuje trochu drsnější scénka dělající vrásky nejedněm rodičům. Na alkoholovou párty zve své kamarády Magda. A co se stane, když kamarádi najdou v holínkách tatínkovu exkluzivní slivovici se ani neptejte. Magda ale vystřízliví a za zvuků drsné hudby odmítá další pozvání na párty. Magda vítězí, protože ví, že alkohol je metla lidstva. A u Jóviše ani Mirek Dušín by se nechtěl kamarádit se sličnou dívkou vonící po myslivcovi. Program doprovází schola z Újezdu. S potěšením sleduji na velkoplošné obrazovce, že nejsem zde jediným důchodcem. Za chvíli se ale ozvou pokyny od moderátora: „Následujte číslo vaší skupinky.“ Sleduji teda ceduli, na které je dvacítka, vyrážející z kostela do dalšího kostela. Je to sv. Jakub. Paní Věra Sosnarová nám má vykládat, jak strávila několik let v ruském koncentračním táboře za to, že její matka byla Ruska a uprchla za první světové války do Československa. Vyprávění začíná: „Bylo mi čtrnáct... Holubičky, děťátka, ani nevíte, jak se máte dobře.“ Je to velmi silné, je tam zima, krutost, znásilňování, těžká práce a nekonečná Sibiř. V momentě, kdy se opře do Zemana, má u mě navrch. Zpátky u katedrály potkávám své kamarády animátory. Všechno, co jsem slyšel o gulagu, jim vyprávím. „Rudí komouši,“ vykřikne se znechucením Vojta a dodává: „I Zeman je rudý komunista.“ Pak ale s Domčou začneme rozebírat příjemnější věci. „Tak co Slávka, ta to dobře dala!“ „No, na pána.“ „A ten Alex Král, ten vypadá jako David Luiz.“ „Od 80 minuty jsem si říkal, jen aby nedostali gól. Ale i tak vychází se ctí.“ Z plamené debaty nás vytrhne vyvolávač: „Bagety, bagety, se salámem nebo sýrem.“ Ale to už máme na sobě animátorské mikiny „free hugs“ a scházíme se u sakristie na slavnostní nástup v katedrále. Najednou ale musíme dostát nápisům na našem vrchním kousku oblečení a objímáme se s několika animátorkami. Nejhůře to nese Vojta, který se s holkama nerad objímá. S Domčou to moc nechápeme a tak nám opět ujede nějaká vtipná poznámka, které oba ale budeme v zápětí litovat. Vojta je skvělý borec a dělat si z něj srandu, že je asociál, je blbé. Jsme oba blbci, v jeho letech jsem se taky nerad objímal. Pak ještě potkáváme Vojtyho a jednoho Žideničáka Theoše Ilčíka, no hurá. 

           Nástup dopadá dobře. Nezničíme ani techniku za miliony, která je umístěná v sakristii a zajišťuje přenos na dvě obrazovky v katedrále. Po třech minutách slávy se odcházíme vyfotit s otcem biskupem. „Beer,“ zazní z jeho úst a všichni se smějeme. Nakonec se fotí ještě zvlášť Pošukovští animátoři. To jsou ti vesničani z Pozořic, Šumic a Kovalovic a je konec. Vlastně ještě ne. Ještě má být mše. S klukama si vybereme pěkné místo u stěny. Na poslední chvíli nás ale vyruší pořadatel. Máme se posunout, uděláme dva kroky a kašleme na to. Pak nás ještě rozptýlí dvě slečny, které se namáčknou před nás. S Domčou rozhodíme rukama, ale nakonec jim to odpustíme, pač jsme na diecézku. Mše je skvělá, hudba hraje ty největší hity a otec biskup nám připomíná, abychom byli reklamou na Boha. Před kostelem je tlačenice: „Bagety, čerstvé bagety, zdarma.“ No, jo. Začíná pršet, konečně. Vzhlédnu k nebi a děkuji za toto požehnání a za všechny mladé, kteří nám určitě toto všechno vyprosili.