Často jsou noci temné, plné smutku. Být sám je mnohdy vysvobozující, lepší než být mezi hlučícími, veselými kamarády. Když to na člověka padne, dívá se z okna do hluboké noci oslněné svitem pouličních lamp. Přemítá nad vztahem, který mohl prožít, nebýt vlastní blbosti. Nenašel si prostě na to čas. Raději běhal za holkama, kterým to bylo jedno, že za nimi běhá. Dále pracoval a pracoval, angažoval se ve farnosti a nenechal si poradit od nejbližších. Na obloze můžou padat hvězdy, všechno je jedno. Oči jsou upřeny k zemi, nevzhlíží nahoru a to ani v modlitbách. Objímá tě noční vzduch z pootevřeného okna. Snad Bůh nebo tvůj anděl strážný. Ale i to je ti jedno. 

    Chceš cítit, chceš se zbavit ostychu, chceš hmatat konkrétní tělo. Být přitisknut rameny, nohama. Cítit tu vůni, která tě uvádí do naprosté radosti. Vysnít si ji, aspoň si myslet, že ji cítíš. Být. Nakonec je to ale všechno jinak.

    Stavíme tábor, už pokolikáté. Je to jako každý rok i když v malých drobnostech jiné. Peroucí slunce, největší drbačka je se zavazováním stanů. Konstrukce, podlážky, plachty. Také kamna, komín, nějaké ty sušáky a samozřejmě sprcha. Je s námi vedoucí, který poprvé jel v 17. Byl mi nesympatický. Neustále se nás stranil. Nenapadlo ho plno věcí, které bylo potřeba udělat. A navíc se trochu více přátelil s patnáctkami a šestnáctkami – účastnicemi (což byly ty nejstarší ale i tak). Bylo mu řečeno, ať si to nechá na doma. Štval nás. Jenže po letech se něco stalo. Já jako neaktivní vedoucí jsem začal brát plno věcí jinak. Zpomalil jsem. Začal jsem si užívat krásnou přírodu, spaní pod širákem, táboráky. 

    A pak v osudný den dal jsem se dal do řeči s dotyčným. Zjistil jsem, že studuje stejný obor. Bylo to pro mě překvapení. Stejné zkoušky, stejní vyučující, stejné názory na obtížnost, stejné problémy... Měli jsme toho hodně společného. A ten den mě taky potěšil skvělými písničkami u táboráku. Začali jsme se bavit víc. A pak měl jet na nákup. Bylo to už k večeru. Šel jsem odjíždějící auto vyprovodit. Otevřel jsem dveře a ze mě vypadlo: „Vrať se mi.“ Nevím, kdo to řekl, ale já teda ne. Vedoucí se zarazil a zakoktal: „To mi nikdo nikdy neřekl. Ani žádná holka.“ Chvíli bylo ticho. Já se usmál, zavřel dveře a zamával. Auto odjelo. Najednou jsem si uvědomil, že vůbec o něm vím velice málo. Že možná nikdy s nikým nechodil (i když bych to do něj neřekl), že měl problémy, že se bál samoty, že měl pochybnosti o sobě. „To mi nikdo nikdy neřekl.“

    A pak jsem odjížděl ze stavěčky. A on přišel, kamarádsky mě objal a do ruky mi strčil svačinu na cestu. Znáte to chvíle, kdybyste (teď promiňte) za trochu objetí sežrali i ho... (říká to jeden básník). A ono to přijde ze strany, ze které to nečekáte. Byl jsem fakt dojat. A pak na nádraží jsem čekal na vlak popíjel budvara, chroupal svačinu a přemýšlel o všem a všech objetích, kterých jsem si před tím nevážil. A o samotě kterou prožívá každý z nás.

 

   Tahle písnička je o holce, o klukovi, o Bohu a taky o tom, jak lze interpretovat Ortena a jenom v duši brečet, že něco takého je.