Možná vám tatínci vyprávěli zážitky z vojny, možná vaše babičky nebo prababičky zažily válku, vaši rodiče pak mohli prožít sametovou revoluci. Často jsem se ptal a co my? Je nám dáno strávit život v poklidu a pohodě? Nemusíme snášet řvaní velitelů a těžký dril vojny? Nemusíme shánět potravinové lístky a chodit do protileteckých krytů? Ale pak to přišlo. Ekologické změny, kůrovcová kalamita, nehorázní politikové, masové protesty a teď koronavirus. Uzavřené hranice, žádné cestování, žádná pečená žebra na konci pracovního týdne. Ani tu Ligu mistrů (fotbal) nedávají. Zprvu jsme možná jásali, že není žádná škola, žádná práce. Ale teď? Po týdnu, dvou, třech? Zákaz shromažďování, zákaz návštěv. Nic. Velké ticho.

Strom roku 2019.

        V tom všem, v celé té hysterii nelze číst znamení doby? Najednou musíme život osekat na to základní. Jídlo, spánek, modlitba. Jsme uzavřeni v klášterech paneláků, bytovek a rodinných domů. Rytmus dne určuje východ a západ slunce. Jsme mniši velké komunity, kam patří několik miliard spolubratří a sester. Najednou je čas vzít do ruky knihu, čas být sám, čas zamyslet se nad tím, kdo mi chybí, zavolat mu, napsat, najednou je čas být s rodiči anebo jen tak v pokoji ponořen do nicnedělání. Ve dvou můžeme obdivovat krásy místního parku nebo lesa. Vždyť ho známe tak málo. Před rokem jsme byli někde na Kanárech a nyní jsme objevili studánku uprostřed našeho bydliště. Jak příroda zestárla, jak stromy onemocněly, na Kanárech bylo všechno nádherně modré, tady je všechno nějaké šedé. Ale kdyby vysvitlo slunce? Na chvíli. A najednou na obloze jenom ptáci, žádná letadla, na silnicích málo aut, nikdo se nikam nežene... Kde jsi Bože? Chtěl jsi nás povolat na duchovní obnovu domů? Co jsi nám chtěl říct? Jistě, musíme najít lék, dostat se z toho a my ho najdeme. Ale budeme moci potom opět létat na Kanáry bez toho, aniž bychom si vzpomněli na starý strom vedle našeho paneláku? Nevím.

        A co ty, Pane? Nemůžeme tě přijímat, nemůžeme jít ke zpovědi. Nemáme tu posilu, kterou nám dáváš. A nevoláš nás právě k tomu? Podívejte se na vaše kamarády, jak žijí bez naděje. Jen tak. Ohraničeni narozením a smrtí. Nevidí naději v Bohu, nevidí naději ve věčném životě. Nevidí nádheru mše svaté a přátel v církvi. Nevoláš nás právě k prožívání toho, co prožívají nevěřící? Neupozorňuješ nás na to? Ještě jsou tu tito bratři, nevěřící. Dejte jim naději, neodsuzujte je. Zasednou s vámi u nebeského stolu za to, jak si celý život lámali hlavu, že po smrti nic není. Jistě, zní to velmi dětinsky. Ale co když i oni takto trpěli?

       A co naši nejmenší bratři? Ptáci, zajíci, srnci? Jsme tu i my. Konečně nás vidíte. Koronavirus je šance neoslepnout. Co když nám vezme všechno náboženství? Zůstaneš tu jen ty, Bože, a já. Jak jsi to chtěl, když jsem přes všechny náboženské akce na tebe neměl čas.
 

Pán nám daroval mnoho slunečných dnů a jemného vánku, dny bohatých úlovků. Byly ale rovněž chvíle rozbouřených vod a protivětru, jak tomu bývá v dějinách církve, kdy se zdá, že Pán spí. Vždy jsem ale věděl, že v této loďce je Pán a že loďka církve není moje, není naše, nýbrž jeho. A Pán ji nenechá klesnout ke dnu.” (papež Benedikt XVI.)