Nevím, jestli jsem se narodil jako introvert, ale nyní jím jsem. Na základní škole v prvních třech letech jsem se snažil nějak prosadit, strhnout na sebe pozornost. Úspěch se jaksi nedostavil. Vždy mě převálcovali silnější kluci, dnes bych řekl lvi salónů. A tak jsem se stal introvertem, jestli to vůbec jde. Tichý, přemýšlivý, melancholický kluk, který jako jediný ze třídy chodí do náboženství. Připadalo mně, že si moje třída dala rovnítko mezi introvertní povahou a katolíky. No, vlastně mi to tak sedělo. Přece katolík se musí vždy držet „zpátky”! Tři kamarádi se mnou ale vydrželi. God bless them. A pak přišlo gymnázium. Snaha mého třídního učitele předělat mě na extroverta jaksi selhala. A taky jsme v jeho hodinách dělali různé testy na typy osobností. Bylo mi trapné číst o svém „hlubokém vnitřním životě”, „hlubokém přátelství” a svém neustálém probírání věcí minulých. Ale jo, něco sedělo. V hlavě mi ležely všechny situace, kdy mě někdo neodpověděl na zprávu, kdy mi psaly holky, že jsem děsný šprt, kdy jsem seděl o přestávce v lavici a připravoval se na zkoušení z dějepisu. A tehdy se mě spolužačky ptaly, proč tak málo mluvím a jestli jako nejsem divný… A pak přicházely různé projekty před celou třídou, recitace básní a přednesy svých esejí. Jo a nejhorší byly diskuse v ZSV v kruhu, kdy každý musel něco říct. A jelo se popořadě. Třetí židle přede mnou a já se začal klepat. Zlomilo se to tak nějak na konci třeťáků. Ve farnosti mě vzali jako vedoucího na tábor a smířili se s tím, že na děcka asi nebudu řvát, protože stejně ani nemám tak silný hlas. A ve škole za mnou přišla jedna z nejhezčích a z nejextrovertnějších holek ze třídy a začala mě neustále obtěžovat svými dotazy. Nakonec jsme se skamarádili. Na víc jsem se nezmohl a snad i jí to tak vyhovovalo. Jedno z nejlepších přátelství však bylo na světě.

   Spolužáci už věděli, že jsem takový, jaký jsem, a chodili za mnou kvůli škole a já jim občas odpověděl i na nějakou tu mimoškolní otázku. Začaly společné obědy v deseti lidech, kdy jsem moc rád poslouchal, co ostatní říkají. A nikomu už nevadilo, že jsem pan „mluvka”. A pak v menších skupinách mezi věřícími spolužáky už šlo i mluvit. Dokonce jsem se později zúčastnil moravských hodů a pozval je na večer. Awesome.

   Byl jsem úplně spokojený, až na jedno. Ano, samozřejmě... Moje velká láska byla o čtyři roky mladší a byla nádherná. Když už jsem nemohl dál. Vyznal jsem se jí a taky napsal milostný dopis. Vyrazilo jí to dech tak, že se z ní stala na chvíli taky „mluvka”. Já se jí po trapném tichu omluvil za trapné ticho a utekl jsem domů. Další dny asi čekala, že jí budu dobývat a frajersky bombardovat narážkami a vtipnými joky, u kterých se bude smát. Já ale před ní utíkal. To před tím byl totiž můj nejvyšší výkon, kterého jsem byl schopen. Dál nic. Žádné další amorovy šípy od mne nemohly být vystřeleny. Goodbye kiss.

   A teď? Jsem rád za svoji práci mezi dopisy, dokumenty a pozůstalostmi. Sám v kanceláři, nikdo mi nedýchá za záda, telefon nezvoní. Nezvládnu tah na branku a kariérní postup, nezvládnu meetingy a firemní eventy. Narozeninové párty protrpím v rohu, a když utíkám jako jeden z prvních vlahou nocí sám, jsem nejšťastnější. Měl bych s tím něco dělat. Ale co už! Pustím si třeba Psí vojáky a pak pan Deml mi pošle do cesty voříška, s kterým si popovídám. A ono biblické jsem silný, právě když jsem slabý, mě zachraňuje. Snad to nezní jako klišé...