Jsem negativní. Ohromná úleva. Ne, nebyl jsem na koronapárty. Na diskotéky nechodím. Vlastně nechodím nikam. Jsem doma s rodiči, kteří nejsou na tom zdravotně ideálně a jsou staršího věku. Jedinou mou chybou bylo, že jsem šel do práce… Je to má skoro druhá karanténa. Nejhorší je strach, že někoho nakazím. Nedej Bože rodiče. Snad nejsem ten přenašeč, včera mě škrábalo v krku… Volá mi šéf, přijel z dovolené a je pozitivní. Ještě jsme se bohužel viděli. Všichni v práci domácí vězení. Hygiena se neozývá týden. Jsem doma na 8 metrech čtverečních. Na záchod s dezinfekcí, jinak můžu chodit sem, tam. Nakonec klikuji, cvičím, čtu Doktora Živaga a píšu. Nevím, na čem jsem. Hygiena volá, podle rad jsem naštěstí už přihlášen na testy. Čekací doba týden. Na vstupní testy paní rezignuje. Mám jít po 14 dnech na výstupní test. V duchu si říkám, to už nic nepoznají, ale budiž. Jdu, není to tak hrozné. Ale brečím jak želva. Paní laborantka mi podává kapesník.

   Babička chytla koronavirus v domově. Mělo to tam asi 60 lidí. Několik jejích sousedů umřelo. Chřipečka. Když jsem se to dozvěděl, mlčel jsem a šel se modlit. Jako zázrakem to ve svých 90letech přežila. Nevím, jak dlouho byla zavřená na pokoji. Společnost jí dělali lidé v maskách, u kterých nepoznala, jestli je to muž nebo žena. Taky špatně slyší. Její poznatek z karantény: Jídlo bylo studené. Banalita, pro starého člověka zásadní věc.

   Občas mrkám na facebook, moji „přátelé” sdílí fotky z dovolených. Od moře, z Chorvatska, všichni jsou pyšní na to, že i letos mají slunný jih. Všichni usměvaví, opálení, plní optimismu. Jeden z kamarádů dokonce udělal poznávací zájezd po Evropě. Nedávám jim lajky, ani jednomu. Pan Babiš přece říkal, Češi, nikam nejezděte. Sám pak jel. Koronavirus ale nezmizel. Prý jsme unavení z roušek, já jsem spíš unaven z amatérismu a přístupu lidí. Navíc někdo musí do karantény a jiný (Babiš) ne. Jaký pak dávají naši představitelé příklad?

   Jeden z kamarádů bojuje proti rouškám. Nevím proč. Ale asi není sám. Každou cestu městskou dopravou je těchto lidí několik. Roušky frajersky pod nosem, roušky na bradě, žádné roušky. Jedna slečna dokonce má pletenou roušku. A když už je lidé mají, sundají si je před výstupem a ruku s rouškou položí na tyč, která slouží k držení. Skvělé! Možná jim někdo nevysvětlil, jak se s rouškou nakládá. Možná. Možná Babišův PR tým měl přijít s Čau lidi návodem na správné nošení roušek. Ale to by asi ztratil voliče odpírající nošení roušek. Mám naštěstí známou v labině, takže vím, jak se podroušit, ale ostatní asi ne. Anebo jsme národ Švejků, který se nedokáže zapřít, být ohleduplný a disciplinovaný. Nejsme lidé myslící na druhé, na další generace, jen když to nějak zase občuráme. Národ pejskařů. Někdy se mi zdá, jak říká Svatý otec, že milujeme více své psy než lidi. Asi jo. A katolíci a jejich nepřijímání na ruku a roušky bez roušek v kostelích, to je případ na další článek. Asi jsme v tomto na jedné lodi. Mohl bych ještě přihodit další politické kauzy, ale už jste asi také unavení z těch všech nařízení. Závěr tak patří biskupu Tomášovi, který to asi vyjádřil nejlépe. Nemáme autoritu, která by lidem vysvětlila, že tu o něco jde. Zatím jde jenom o politické body. A psí salóny. Ale dějí se zázraky, vědci jsou optimističtí. Tak snad to dáme (s pomocí Boží). A pak si zajdu i já na tu diskotéku.

 

Tady pan biskup: https://zpravy.proglas.cz/udalosti/holub-problem-cechu-s-rouskami-je-otazkou-hledani-autority/