Když jsem sám se sebou a nikdo kolem mě, přichází chvíle, kdy mohu zpívat. Abych se představil, mám totálně nehudební sluch a nezměnilo to ani jedenáct let základní umělecké školy ani několikaleté působení v hodové chase kdesi na Moravě. Jo, je to škoda. Je tolik pěkných písniček… Ale když to přijde, tak v té vzácné samotě i tak mohu naladit komorní Á a začít si opakovat verše oblíbených zpěváků. Přichází tak ke mně Pavel Helan se svým: „Prosím Tě, buď se mnou.” A odpovídám si: „Jsem s tebou.” Anebo když byla situace u nás velmi špatná a mně vůbec nebylo dobře, zpíval jsem si SBMkovské: „Prosím, uzdrav svou zem.” A tak ty chvíle, kdy jsem nemusel s nikým být, které byly velmi vzácné asi jako podpis mých oblíbených U2 v deníčku, jsem věnoval občas těmto písním-modlitbám.

    Téměř třicet let mi trvalo najít růženec. Oproti střelným modlitbám, měla tato zcela jasnou strukturu. Začalo to u mě tak, že jsem se zapojil do Bratrstva Živého růžence. Znamenalo to ale jen jeden desátek denně. A to dá každý. Jenže mně se líbila i tato pěkná myšlenka, že když se každý z členů bratrstva pomodlí jeden desátek, vznikne z toho celý růženec. Pak ale přišla krize a já věděl, že musím dělat víc. Že se musím nasadit, co to jde. Tak jsem někomu donesl nákup, někomu napsal dopis, někomu zavolal, ale chtěl jsem to také podepřít o něco duchovního. Růženec. Né, Pane, na to nemám, promiň. Ale nakonec mi vytanul na mysli svatý Jan Pavel II., který se tolik modlil s růžencem v rukou a vkleče. A všichni ti kněží, kteří i dnes o něm mluví. Taky Orko. A já zkusil tuto inovaci. První tři desátky jsem se pomodlil v trolejbuse cestou do práce a poslední dva v předepsanou osmou hodinu večerní. Před tím jsem ještě stihl zatleskat zdravotníkům a během dne jsem si vymyslel úmysly, za co se modlit.

Zpětně si uvědomuji, že růženec potichounku klepal na dveře mého života už dřív. Vůbec poprvé jsem se s ním setkával na májových pobožnostech, které jsem tak nějak přetrpěl. Nejlépe se mi ale modlilo a modlí za pochodu. A tak na různých poutích, kdy jsme šli, modlili jsme se. A všichni mladí, do kterých bych to neřekl, se v tu chvíli modlili. A mělo to smysl. Mám také kamaráda, který pozval pár přátel z farnosti k modlitbě růžence. Jednou týdně tak vylezli na kopec nad město a modlili se. Pro někoho ostýchavého jako jsem byl já, to mohla být i skvělá šance prohodit po modlitbě pár pěkných slov se zástupci opačného pohlaví.

    A na závěr nějaká koruna… Prý velkou duchovní zbraní je půst. Zavedl jsem si tak bezmasé pátky a středy. Aspoň něco si odepřít. Navíc výroba masa dost zatěžuje životní prostředí, takže udělat ze sebe dva dny vegetariána, nemusí být na škodu. Samozřejmě je důležité postit se hlavně s vědomím, že to dělám z lásky k Němu. Stejně se ale občas bavím se staršími a ti mi říkají, jak tenkrát bývalo masa méně a třeba jen dvakrát týdně. I to se mi zalíbilo a já se tak mohl v této hédonistické době hlouběji zamyslet a něco se sebou udělat.

    PPS. A jak se modlí nejpřísnější řád, tedy kartuziáni? Mrkněte na skvělý rozhovor s bývalým kartuziánem Romanem Fričem. Pořadem provází, kdo jiný než otec Marek Orko Vácha.