Ta cesta se vinula krajem lesa až k silnici, po které jste se dostali do vesničky. Tam na staré rozpadlé zastávce ČSAD byl vždy čas na chvíli odpočinku. Začínala u křížku postaveného v roce 1934. Mezi poli a starými lipami jste se dali rovně. Do mírného kopečku jste šlapali a museli zároveň vyhýbat kamenům zapuštěným do země. Voda občas také vymlela malé stružky přímo uprostřed. Později s kolem s odpruženou vidlicí to šlo i přes díry. A vjeli jste do borového háje s kameny tak typickými pro tento kout Vysočiny. Pak začaly listnaté stromy, ve kterých koncem prázdnin rostly houby. Našly se někdy i praváky. A dále jste vjeli do sluje ze stromů. Tam zase rostly bedly, které jsem si dělal večer na pánvičce na másle, posypané kmínem a solí. Vedle cesty stékala voda, do které na podzim padaly velké listy javorů. Mírný kopeček dovoloval rozjet kolo na cestovní rychlost 30 km za hodinu. Člověk ale pořád dával pozor, zda koleje vyjeté od traktorů nejdou někdy do větší hloubky. To už pak ani odpružená vidlice nezvládla a vy jste skočili přes řídítka a zapadli do měkkého bahna.

     Letos o prázdninách začali dělat novou cyklostezku. Začátek cesty v polích rozjezdily bagry a za pár týdnů zarostla travou. Borový hájek byl v půlce vykácen. Hladká asfaltka přilákala cyklisty připomínající roboty z filmu. V hladkých dresech, oholených nohách, s brýlemi zakrývajícími obličej a špičatými helmami to byli lidé z jiného světa. Po cestě svištěli rychlostí, že celý úsek projeli za pár minut. A bylo jich moc. Dříve jsem občas potkával jednoho dva houbaře. O cestu se nikdo nezajímal. Nyní běžci, cyklisté, inlainy, koloběžky a vůbec celé město na hladkém povrchu, který pro moje odpružené kolo neměl ani jeden výmol. Na truc jsem v lese vjel opět na polňačku, která ale byla po pár metrech nesjízdná. Chtělo se mi křičet. A vzpomněl jsem si, jak kousek od Telče vybudovali nákladnou singletrailovou trať pro kola. Trať vlastně připomínající takovou polní cestu se skoky, zatáčkami, mezi stromy a v přírodě. Ale vždyť tady celou dobu byla?!

    Jsem mladý a nerozumím tomu. Jezdím v kostkovaných rejoickách, s dresem z fotbalu. Dioptrické brýle mi občas padají z nosu. V teniskách chodím na výšlapy i jezdím na kole. Helmu mám. Ta mi jednou zachránila život. Nohy si ale neholím. Moje aerodynamika není nejlepší a někdy se zastavím u potůčku nebo křížku a přemýšlím o lidech z minulosti. Co tu jezdili, kterým stálo za to postavit jednu kapličku. Být tu tak i pro další generace v souladu s přírodou. Teď je mi ale smutno. Co zbude po nás? A přede mnou velká cedule, že peníze na to všechno někdo vytáhl z Evropské unie. Kdyby jen věděla, jak jsem měl tu cestu rád. Věřím, že i EU jde o lidská řešení. Jenže granty čerpají domácí darmošlapové, kteří nikdy po polňačce nejeli.