Ano, tak je mi 30. Jsem starý jak pes, jak říká jeden můj kamarád. A jiný se mě zase nedávno ptal: Jak se cítíš? Popravdě? Připadám si stále nezkušený, křehký, radující se z mnoha věcí jako dítě, plný obav, ale i sladkého nevědění složitosti života. Rád bych už nedělal ty stejné chyby, trapasy ve společnosti, rád bych nepronášel věty, za které se stydím. Rád bych, aby se mi nepletl jazyk při hovorech se staršími, ze kterých mám pořád respekt. I když oni si myslí, že je vůbec neberu. Rád bych byl lepší, nebál se společnosti! A hříchy? Pořád ty stejné.

     Přáli mně na facebooku, v práci, doma, v telefonu. Den plný nervozity z věku. Ze všech přání mě ale nejvíce potěšil kolega důchodového věku, distingovaný doktor literatury, velmi inteligentní. A já před ním, rozmýšlel jsem, co říct této kapacitě… Ale začal on. A že prý nebude mít ty klasické řeči o tom, ať už si konečně najdu manželku, a že bych měl postavit dům a koupit auto a tak. Že mu to připadá trapné. Jak moc jsem to v tuto dobu ocenil. A nakonec mi řekl něco nejkrásnějšího, co jsem potřeboval. „Honzo, víš, co mi řekl šéf, když mi bylo 30? Ne? Tak poslouchej: ‚To už je ti 30? Tak to už můžeš konečně chlastat!‘ “ Od tohoto vysokoškolského pedagoga to bylo něco. Vím, že mám v práci pověst, že se zdráhám pít, tak na mě pan doktor uhodil. A bylo za tím i něco víc. Užívej života. Neber se tolik vážně. Jednou se také opij... Jak moc se mi to líbilo. Toto přání, právě proto že bylo od někoho, do koho bych to neřekl, bylo pro mě nejkrásnější.

TIMO: Brno-Královo Pole

    A co nějaká láska na závěr? Jo, jak zpívá Honza Nedvěd: „Kolikrát může mít člověk rád tak opravdu z lásky? Dvakrát či třikrát o ne i jednou je moc!“ Tak toto jsem porušil. Jsem počtvrté v životě zamilován. No, jo. Asi nejsem zrovna typ do (mimochodem krásné) písničky bratří Nedvědů. Dotyčná to neví, bohužel. Nevím, jestli mám sílu jí to říct. Ale pozitivní je, že jsem si myslel, že ty melancholické stavy a příjemné bolesti břicha už nepřijdou. Že jsem na to starý. Ale nejsem.

    Zrovna čtu román o velké lásce. Asi tak si představuji onu dívčinu, jako tu z románu. Alabastrová pleť, její inteligence a přitom pokora. A hlavně tvář. Nemůžu si pomoct, je to ona. Chtěl bych jí zazpívat: „Běž dál od mých dveří, kotě. Se mnou bys to nevyhrála.“ Ale v úvodní fázi zamilovanosti člověk prostě bez toho druhého nemůže být. Stejně to ale říkám. Běž dál..., ale já půjdu za tebou. Potáhnu se jako pes, protože jsi dokladem, že můj život už není jen ironickým úšklebkem. Jsi dokladem, že andělé žijí mezi námi.