Voňavá louka, cvrkot hmyzu a za stany šumění vody. Zase jsem tam. Tábor nomádů, který se každý rok přesouvá. Putuje jako stáda lesní zvěře. Putuje tam, kde je voda, kde se dá v hubeném ranním slunci opláchnout a vyrazit osvěžen zase do nového dne… Zavírám táborové fotky, otvírám mail. Píšu v návalu, bez pauzy, až do konce. Minulé prázdniny – můj poslední tábor. Pomůžu radou, pomůžu se stavěčkou, ale oldies jako já už musí do věčných lovišť.

   Když jsem v roce 2009 začínal byl jsem úplný greenhorn. Velikáni, ke kterým jsem vzhlížel mě vzali mezi sebe. Pak se oženili, jeden z nás šel do semináře a tak odešli. A přišla parta, která mi přirostla nejvíce k srdci – moji vrstevníci. A i oni se oženili a vdali a já měl pár let pauzu, ticho, dlouhá nemoc a hledání sebe. A nakonec přišla současná parta. Děcka, která jsem znal od mala. Jezdili na akce, kde jsem jim dělal vedoucího. Pořád jsem měl před očima jejich hvězdné chvilky v táborové hře, jejich problémy s pořádkem ve stanu, jejich děcké obličeje a duše, ke kterým se muselo přistupovat vždy jednotlivě. A pak s nimi poprvé na pivu U Malchrů a za několik týdnů na táboře na radě a řešily se ty stejné problémy – táborníci nejí, má dostat Terka speciální rozcvičku (porušila večerku a byla v cizím stanu)? Proč nechodí někteří vedoucí na vodomila do tůňky, kolik kilometrů má mít závěrečná pokladovka? Seděl jsem vzadu a poslouchal zapálené diskuse těchto lidí na prahu dospělosti. V duchu jsem se smál. Technika kráčí mílovými kroky, lidé ale nestíhají a nemění se tak rychle. A když byli táborníci na trojdeňáku a v táboře jsme se družili, šel jsem si lehnout. Tohle už jsem zažil tolikrát. A ano, už jsem unaven.

   Sedím u počítače a postupně mi to dochází. Moje maskáče vzor 95, vojenská kšiltovka, zelený svetr. Základní oblečení na přepad, na bojovku zůstanou jen na moje soukromé puťáky. Už nenasáknou vůní stanu, už je nebudu navlékat při poplachu, protože se blíží přepad. Nebudu padat únavou při poledním klidu, nebudou se mi dopoledne třást ruce, zda ten guláš pro 35 lidí dokážu uvařit. Nebudu vždy se zpěvníkem obcházet děcka, abych někomu držel noty a my zpívali (zpívá už se méně). Nebudu se vytrácet před snídaní do lesa, kde je potřeba připravit orientační běh, nebudu vytičovat cestu k pokladu přes azimuty.

Vzpomínám, jak jsem jel celý týdny na doraz. Jak jsem házel za hlavu konverzace s holkami vedoucími. Nebyl jsem ten typ ostatních kluků, co zvládali legrácky, co holky tak milují i program. Jel jsem jenom s jediným cílem – dodržet program a dát do táboru vše, i když pro sebe neudělám nic. Ale stálo to za to. Někdy vichr rozvazoval stany. A kluci v strašném lijáku zavazovali ostatním celty. Někdy padaly stromy za táborem, někdy se zvedaly vody potoka. A pak ses zaklonil a viděl tolik hvězd, jak už nikdy neuvidíš.

   Jestli něco může aspoň trochu konkurovat taťkovým zážitkům z vojny, tak je to tábor. Aspoň malinko. Jedině tam jsem stál v pozoru pod naší vlajkou, tam jsem musel mít předpisový oděv na každý nástup. Tam jsem dostával do těla jako nikdy a věděl jsem, že musím být vždy v první linii, že musím běhat rychleji než všichni ostatní, že se musím při noční hře plížit po zemi co nejtišeji a být zcela ready. Ta touha navlíct si ten baret těch nejlepších. Ta touha být hrdinou. Dostat na závěr metál od hlavase a být povýšen přezdívkou, herdou do zad nebo pevným stiskem ruky, kdy praskaly klouby. Jednou nebýt anonymem v davu na nejrušnější ulici v Brně.

   Večerní chlad zalézal pod táborové triko. Komáři rozehrály poslední útok. Stál jsem, ruce u těla, baret zastrčen za maskáče. Hrála se večerka. Poslední... a holky zpívaly dvojhlasně. Hasne již vatry zář. Usíná. Boží tvor… Krajinou táhnou noční stíny. Naposled.