Odpoledne byla suchá a horká, večery chladné. Pod Poloninami na Zakarpatí profukoval vítr a typická vůně (něco jako v zapadlé vesnické samošce) hladila nos, kterému už na tom nepřišlo nic zvláštního. Končil druhý týden charitativní pomoci v jedné zapadlé vesnici na Zakarpatské Ukrajině. Bylo to ještě před válkou, která vypukla v roce 2014 a nikdo o ní doma nemluvil. Dodnes mám velké výčitky svědomí z pozdějších let. Vždyť Ukrajina byla má jediná láska. Proč po roce 2014 jsem se choval jako každý západní politik? Při práci v médiích jsem se tak omezoval jen na hlášení počtu mrtvých z Luhansku, Doněcku a dalších oblastí. Tak lehce, tak apaticky…

Ale toto bylo ještě před válkou. Byli jsme doslova nepolíbení, mladí, plní života a snů před sebou. Po dopise, který jsem ti po práci v místním domově důchodců předal, jsi se neozvala. Tak jsem na tebe další den počkal a zeptal se, proč jsi nepřišla? „Němohla jsem,“ zní mi dodnes v uších. Kamarádi nás nechali samotné. Bylo trapné ticho. Chtěl jsem vědět, jak to mezi námi je. Ty dny plné pozornosti, smíchu a vyhledávání chvil, kdy jsme byli spolu... Zvedla jsi se a šla jsi domů, já za tebou. Došli jsme do dvora. Byla tma. Postupně jsem rozeznával polorozpadlé chalupy. Tvůj domov. Přišlo mi to líto. Nevěděl jsem. Vždy udržovaná, pěkně oblečená, ale takový domov. Počkej, zadržel jsem tě. Zítra odjíždím. Pohled do očí. To, co jsme si řekli, bylo navždy a jen mezi námi. Ta chvíle, kdy jsme se přiblížili dotkli, políbili, neměla konce. Držel jsem tě a pak jsi se pomalu začala vzdalovat a mně v konečcích prstů zůstala jen hebkost tvé ruky. Stál jsem tam celou věčnost, v tom smutném, temném dvoře.

Ráno jsi nepřišla, protože jsi asi musela jít sbírat jafiny (borůvky) na Poloniny. Vrátil jsem se, napsal zprávu pro Charitu a už jsem tě nikdy více nespatřil.

Ukrajinu jsem opět navštívil v roce 2018. Kamarádka Ukrajinka a její manžel nám dělali průvodce. Viděli jsme Koločavu, Lvov i Kyjev. Vždy tam na nás čekali mladí, skvělí lidé, kteří chtěli svobodu. Kteří toužili po životě, po studiu, po kultuře, po Západu. Byli velice pohostinní. Měl jsem je opravdu rád. A teď? Kde jsi Voloďo ze Lvova, který jsi nám vystál celou frontu do restaurace? Kde jsi Vasile Michailoviči, který jsi při práci u sestřiček vždy s nimi vtipkoval a měl jsi svaly jak boxer Kličko? Kde jsi, náš průvodce po Poloninách? Táňo, Nasťo, Oljo. Kde jste? Který cíp země chráníte? Jste v bezpečí? Nedopadly rakety na váš dům? Chtěl bych vám pomoct. Jen se modlím, a kdybyste přišli, snad se najde pro vás i nocleh. Snad. Snad žijete.

Rusové porušili všechny smlouvy, které Ukrajině přislíbili suverenitu a její území. Za to se Ukrajinci, zřejmě pro Rusy, vzdali svých jaderných zbraní. Dnes ruští vojáci střílí do dětí, do civilistů a obléhají Mariupol a další města. Zastaví je někdo? Ten, který o všem ví, ten který ví o každém vlasu na naší hlavě, má moc vše zastavit. Když ne v tomto čase, tak tam nahoře to vyrovná. Boží spravedlnost je věčná.