Nastoupím na vlak. Bezmyšlenkovitě. V zadním oddíle, kam chodím, protože je tam málo lidí, je muž bez roušky. Jsem strašně unaven. Nebudu dvoumetrového chlapa lámat na pravou víru. Jsem zbabělec. Sednu si na sedátko u dveří a batoh si strčím pod nohy. Krajina a město utíkají. Vypínám. Teď je to potřeba. Na nádraží se dávám cestou kolem bistra, až na křižovatku. Jako už tolikrát. Najednou zapnu. Co tady dělám? Jsem na cestě k rodičům, kde už nějaký ten pátek nebydlím… Doma už jsem opravdu někde jinde. Ale ta cestička k domovu...

    V garsonce odhazuji bundu. Byt mládence (nechci říkat starého) je vcelku uklizený. Nořím se do knih, které jsou mými bratry. Ujíždím po rozvodněných řekách, po Dunaji. Procházím zarostlými horami, spím v seníku, kudy po bouři dopadá sluneční svit. Jdu k oknu. Pálava v dálce a celé město osvícené zapadajícím sluncem. 

    V práci mechanická činnost. Jako už několik dní, měsíců, roků. Pořád kupa práce, často nezáživné. Přemýšlím, kde jinde by mě chtěli? Kde bych mohl kašlat na všechny formality, porady a velké prezentace svých cílů. Mám cíl? Přežít den a svalit se s knihou do křesla ve svém království. Ale to jsem odběhl. Při rutině poslouchám Český rozhlas. Jinak bych to asi nepřežil. Nejlepší je podcast Vinohradská 12 (vyhrál minulý rok Podcast roku). Jenže ten obsah. Jedna kauza za druhou. Nikdo už se ničemu nediví. Ten stát je v takovém rozkladu a vládnou tu takoví hastrmani, že se to nedá ani vypsat. Je mi fakt blbě z toho, kam se to řítí a komu obyčejní lidé dávají hlas. To už není normální. Víš, Češi nejsou moc chytří, říká mi brácha. Stydím se, nikdy bych o nikom neřekl, že je hloupý, ale moje mysl moc, moc chce mít nějaké vysvětlení. Moc chce vědět, kdo jsem, co mi chybí, co chybí naší společnosti. Není zde nikdo normální, kdo by nás povzbudil, kdo by nám řekl něco dobrého, pěkného. Jenom mstiví starci.

    Dnes jdu rozklepán ke zpovědi. Dostávám jenom rozhřešení a jednu malou poznámku, že jeden hřích není hřích. Pane, ale já potřebuji nějaké slovo od Tebe! Beru si v ošatce citát. Vůbec mi to nic neříká. Poušť.

    Hledím na zářící monstranci a pár desítek minut jsem v tichu. Tichu, tichu. Přichází pán s čumákem tak na půl, do první lavice...

    Nemohu usnout. Konečně to přichází, úplná beznaděj. Rozebírám svoji situaci, to že jsem si zaplatil samostatný podnájem. Možná jsem měl jít do sdíleného bydlení. S někým. S živou duší. Ta propast je obrovská. Vnitřní, psychickou bolestí nemohu spát. Ale v dálce jakési ujištění, bude to dobré. A stejně. Lidé trpí mnohem, mnohem víc. A vzpomínám na děti, na chudé, co nemají nic. Já všechno. Evropa zemře na trudomyslnost. Afrika na hlad. Zvítězí Čína a její dravý komunistický kapitalismus. Konečně usínám. 

    U rodičů vzpomínám na bezstarostné mládí. Politici mi připadali méně zkorumpovaní, připadalo mi pořád, že je čas na všechno, že je plno možností. Byl jsem vlastně v jakémsi vytuněném autě. Děsně rychlém. Příležitosti a možnosti se zastavit jsem házel za hlavu. Připadal jsem si jistý sám sebou... Ale projel jsem to. Teď já a Karpatské hry. Tripy samoty v městě mezi několika pahorky.