Byl pátek ráno. S Vojanem jsme měli sraz před farou. Ještě se k nám připojila Dáda. Před domem už stál sharan, který nás měl odvést do Radenic. „Potřebujeme toho co nejvíc vzít, aby to ostatní caravela uvezla,“ uvedl Vojan. Vrhli jsme se do práce s vervou a za chvíli už sharan měl všechna kola hluboko zabořená do země. I bazén se tam vlezl.

                Cesta ubíhala velmi dobře i Vojanovy vtípky vynikly. Těsně před koncem cesty jsme naznali, že máme hlad, stavili jsme se proto v malém konzumu v jakési vesnici. „Dal bych si něco na snídani,“ oznámil Vojan lakonicky prodavačce. Výběr padl na hermelínový salát za pultem. Ouha, byl však nějaký nafouklý. Vojan se podíval na datum spotřeby a ustrnul, salát byl prošlý. 

                Po „opulentní“ snídani jsme se opět rozjeli směr tábořiště. Ani jsme moc nebloudili, i když od posledně, kdy jsme tu měli tábor, se cesta proměnila. Les byl vykácený. Navigace nás ale směřovala správně. 

                Na tábořišti se pilně pracovala. „Nazdar oldies,“ pozdravil mě vesele Monec. „Konečně tu nejsem nejstarší.“ Přivítali jsme se i s hlavasem Tomisem a dalšími. Vedoucím stavění byl skaut Pap. Byl to už pořádný oldies, kterého jsme si pamatovali i z prvních Radenických táborů (+/-2009). Hned jsme se dali do práce. Začali jsme stavět stany, jejichž konstrukce nám neustále padaly. Papův pracovní fortel nás ale nabil, takže jsme pokračovali v práci dál. Po nějaké chvíli se ozvaly holky skautky, že máme jít na oběd. Byl to buřtguláš uvařený na starých dobrých skautských kamnech. Někdo mě poslal do potoka pro pití. Stal se však atentát a zároveň útok na moji osobu. Spadl jsem totiž jednou nohou do bahnitého potoka. Celou nohou jsem tak měl obalenou černým maglajzem. To jsem ještě nevěděl, že až mě pošlou po druhé, bude se situace opakovat tentokrát s oběma nohama... 

                Po obědě jsme počali zkoušet skautské latríny. Vojan si sedl na konstrukci a chvíli na ní poskakoval. Trnuli jsme, aby se nepropadl do nekonečné jámy. Latríny však vydržely. Potřebovali jsme také vyřešit umývání rukou. Při pokusu, dát barel s vodou na jakousi poličku, zteřelé dřevo povolilo. Barel se tak svalil na nás... Do toho bylo slyšet, jak občas se pod někým propadla palanda ve stanu, inu vedoucí připravili dětem další táborovou hru.

                Byl pozdní večer, všichni se těšili na táborák. Veňďa si právě opékala parádní špekáček, jenže Saša měl po celodenní práci zasloužený hlad. S pudy lovce vrhl se Vendě na kus masa a ukořistil ho. Byl moc dobrý. Veňďa rozzlobená na nejvyšší mez snažila se Sašu dohnat. To už ale půlka špekáčku mizela v Sašovi. Tento borec všemi mastmi mazaný a velmi nadějný však věděl, kdo je to gentleman, a opekl Vendě špekáček nový. Dívka ho však nechtěla. No nic. Jedeme dál.

                U táboráku se hrály písně na přání a vše se začínalo rozjíždět. Kolem půlnoci se ale stalo něco neuvěřitelného. Vojan naznal, že už nemůže. Žádné jídlo, žádné pití ani zpěv. Tento epes ráres parádní vedoucí, přítel všech chacha akcí, rozený vypravěč dědeček hříbeček, kluk na správném místě měl dost. Soustrastně jsme se na sebe podívali a oba jsme zalezli do stanu. Oldies forever snad bude alespoň v některých srdcích žít dál. Tábor byl tak téměř zanechán ve prospěch teen´s.