Nesu pohled do schránky teď skoro jako každý týden. A píšu Ti, co se psát má. Pořád, vždycky, že bych Tě rád viděl. A jak se máš? A jestli něco nepotřebuješ ? Jenže jsem tu v našem městě uvězněn, nemohu za Tebou. Pořád si v duchu říkám, že je to zbytečné. Už několik let nedostávám žádné odpovědi. Poslední pohled od Tebe byl před nějakým tím rokem. Rozstřeseným rukopisem přání k narozeninám s citátem od Marka Twaina. Mám to vystavené doteď. Když Tě opět po půl roce vidím, záříš. Nemůžeš moc mluvit. Všechno zapomínáš. A tak nevíš, že Tě asi očkovali, že jsi měla covid… Ale pak se zamyslíš, podíváš se na mě a řekneš: „Měl by sis někoho najít.” A já si vzpomenu na ty dopisy mým minulým láskám, zůstaly často bez odpovědi, jako u Tebe. A některé vlastně ani nebyly odeslány… Ale ta starost mě těší. Ještě jsi neodešla. Ještě je tu s námi aspoň záblesk Tvojí mysli. A pak jen vykládám, aby nebylo ticho. A nevím už, co mám mluvit. Tak mluvím o počasí. A ty říkáš, jak je to všechno špatné. Jak je furt zima a před půl rokem bylo zase hrozné horko. Ale máš vlastně pravdu. Ona je zima tak nějak pořád i uvnitř. Pak si vzpomenu na bratra, co Ti vždycky ukazuje fotky a vytahuji mobil. Díváš se na malý displej a oči Ti září. Ukazuji Tvou rodnou chalupu a sníh u nás ve městě a fotky z Vánoc. A Ty, beze mše, bez televize, která Ti pořád nejede. Ale prý sem někdy kněz zajde, tak aspoň chodíš ke zpovědi. A mně se chce utéct. Utéct zpět do mládí, do dětství, kdy jsem jezdil k Tobě jako na zámek. Zanechal jsem všechny sourozence doma, všechny povinnosti a jel. A tys mi nosila zmrzlinové poháry a večeře k televizi. Pak jsme společně sledovali Četnické humoresky a Poštu pro tebe. A taky ten rodinný seriál Horákovi, který má na CSFD jen 50 procent. A bylo dobře. A ráno jsi chodila na sedmou na mši a na růženec a já jsem vždycky vyspával. Pak jsem po nachystané a vydatné snídani došel na farskou zahradu a nosil konve na zalívání. Trhali jsme moře kytek všech možných druhů. A nevěstin závoj, ten jsem miloval. Nosilo se to do kláštera k minoritům. Kolem rajské zahrady byla chodba, kde to vonělo jako v nebi. A to ticho, tam jsme chystali květiny. Do toho vůně kadidla a staré zpovědnice a obrazy, které jsem si prohlížel. A tepané dveře, které vedly někam do podzemí a já měl strach je otevřít. Nikdy jsem se nedozvěděl, co je za nimi. A všechny Tvoje kamarádky a zájezdy do Staré Boleslavi a na Vysočinu s důchodci. Celý autobus zpíval Máti Páně přesvatá…

  A nyní? Já píšu Ti, babi, co mohu více? Jak moc se mi stýská po tom všem. Chtěl bych to vrátit a probouzet se s Tebou a zajít na ranní, kdy začíná slunko plát a nespat. Chtěl bych to vrátit.

    A tak píšu I Tobě. A neodpovídáš. Potřebuji poradit, nemohu se rozhodnout. A tak dělám chyby a pořád jedu nejistě kamsi dopředu. A chrlím na Tebe prosby a navštěvuji mše. Poslouchám kázání, jestli v něm nepromluvíš ke mně. Nyní už vstávám na ranní, nespím jako dřív. Ale sám. A ty? Jediný, co mám, jsou nedělní rána, kdy nejezdí auta, jak šílená. Kdy nikdo nechodí. I pejskaři vyspávají. V zarostlých zahradách zpívají kosi, paprsky se derou přes starý plot. A Ty? Pokoj Vám!

 

Text písně: Václav Hrabě, interpret: Vladimír Mišík